Rarita. Hlavně tedy v profesionálním fotbalu, ve kterém se hráči a realizační tým mnohdy mění každou sezónu. Málo kdo však v klubu vydrží tak dlouho, jako varnsdorfská trojice Pavlo Rudnytskyy, Radek Porcal a Milan Tajnert.
FK Varnsdorf vstoupil do profesionálního fotbalu před patnácti lety. Od té doby je pravidelným účastníkem druhé nejvyšší soutěže. Zažil vrcholky i pády, boje o záchranu. Vždycky to ale zvládl. Největším úspěchem byl postup do nejvyšší soutěže v roce 2015, který se nakonec kvůli nevyhovujícím podmínkám nekonal. Nejen u toho bylo trio Pavlo Rudnytskyy, Radek Porcal a Milan Tajnert.
Pavlo Rudnytskyy
Pavlo Rudnytskyy je v klubu patnáct sezón, ve Varnsdorfu se usadil a jako jediný z výše zmíněných je stále aktivním hráčem.
Vzpomínáš ještě na svůj tehdejší přestup z Ústí do Varnsdorfu?
Na přestup do Varnsdorfu si vzpomínám dobře, bylo zrovna po úspěšné sezóně v Ústí nad Labem. Podařilo se nám postoupit do ligy a byli jsme všichni v euforii. Na začátku letní přípravy nám ale trenér Habanec řekl, že o nás má zájem Varnsdorf, který zrovna postoupil do druhé ligy. Tehdy jsme byli mladí a bylo pro nás důležité, abychom pravidelně hráli, tak jsme nabídky využili a společně s Radkem Porcalem už jsme tady patnáctou sezónu.
Za tu dobu, co působíš ve Varnsdorfu, si hrál se spoustou spoluhráčů. Kdo se ti však vybaví jako první, na koho si hned vzpomeneš?
Rozhodně Radim Breite a Radek Porcal. Spolu jsme trávili hodně času, bydleli jsme spolu na pokoji, trénovali, chodili na kafe, občas i na pivo. Známe se od základní školy (směje se). Ale i spoustu dalších kluků, kteří prošli Varnsdorfem. Kluci z Liberce, Láďa Martan, Petr Zieris, Přéma Kovář, kluci z Boleslavi Šuby (Jiří Schubert) a Tvary (Pavel Tvaroha). Tenkrát se nám podařila vytvořit opravdu výborná parta, chodili jsme spolu všude a trávili spolu spoustu času.
Zažil jsi největší úspěchy klubu, ale i boje o záchranu. Který moment bys vypíchl?
Určitě postup do ligy. To je největší úspěch, který se nám tady podařil vykopat. Byla to velká euforie jak pro nás hráče, tak pro celý výběžek. Ale i další sezóny, ve kterých jsme hráli o záchranu, vám hodně dají. Hlavně považuji za velký úspěch, že se ve Varnsdorfu hraje už 15 let druhá liga. Za to patří velké poděkování panu Gabrielovi a všech lidem, kteří se kolem fotbalu točí.
Jaká je tvoje budoucnost?
Uvidíme, co se bude dít po kariéře. Ale jsem realista a vím, že se konec pomalu blíží. Proto jsem v průběhu kariéry vystudoval trenérskou licenci a zapojil jsem se do trénování mládeže. Teď dělám i šéftrenéra mládeže. Je to pro mě něco nového, pořád se učím, člověk vidí fotbal trochu z jiného pohledu.
Radek Porcal
Radek Porcal zastával roli brankáře a postupně se vypracoval mezi opory klubu, na jehož služby se spoluhráči mohli vždy spolehnout. Skvělé výkony mu zajistili také angažmá v první lize. Chvíli byl hráčem Liberce, poté i Slovácka. Po ukončení aktivní kariéry se stal ve Varnsdorfu trenérem brankářů, kterým je dodnes.
Prci, vzpomínáš vůbec, odkud si přišel do Varnsdorfu? Jak se tehdy zrodilo tvé působení ve Varnsdorfu?
Na ten den si vzpomínám moc dobře. Byl jsem v přípravě s Ústím nad Labem a chystali jsme se na sezónu v první lize. Po jenom tréninku za mnou přišel pan Habanec a oznámil mi, že se mnou nepočítají a půjdu hostovat i s Pavlem do Varnsdorfu, který zrvoan postoupil do druhé ligy. A za týden už jsem se hlásil v kabině Varnsdorfu.
Během své kariéry brankáře se vedle tebe vystřídala řada brankářů. Kdo se ti vybaví jako první? Si s někým v kontaktu?
Gólmanů byla celá řada. Mohl bych jmenovat strašně moc jmen, ale nejznámější bude určitě Martin Dubravka, potom určitě Ondra Kolář, který mi ve Varnsdorfu kryl záda a potom chytal Ligu mistrů (směje se). S Martinem jsem si psal o nedávném Euru, kde chytal za národní tým Slovenska. S Ondrou Kolářem jsem si zase volal, když k nám šel Lukáš Pešl.
Patnáct let v klubu, to už je pěkně dlouhá doba. Jaký moment v tobě zanechal největší stopu?
Každá sezóna přinesla něco nového, zážitky i zkušenosti. Asi nebude těžké uhodnout, která sezóna mi utkvěla v paměti nejvíce. Ta postupová. Tenkrát se tu sešla neuvěřitelná parta kluků, na kterou se nedá zapomenout. Byli jsme jako rodina. Každý se mohl spolehnout na každého. Ať už na hřišti nebo mimo něj. Když se nedaří, „vytáhnu“ tenhle tým a dávám ho všem za příklad, jak by mělo mužstvo fungovat. A když k tomu přidám i naše historky, kolikrát na mě koukají s otevřenou pusou (směje se).
Během působení ve Varnsdorfu si dvakrát nakoukl do první ligy.
Jak jsem říkal, každá sezóna přináší něco nového. V Liberci jsem byl součástí týmu, který hrál Evropské poháry. Sedět v kabině vedle Milana Baroše byl asi největší zážitek. Protože na to, co v životě dokázal, je neuvěřitelně skromný a přátelský. Na Slovácku byli zase všichni přátelští. Když se nedařilo, lidi vás podporovali. Jinde by na vás nadávali a vyhazovali.
Dá se říct, že se Varnsdorf stal už tvým domovem? Tvůj syn taky reprezentuje Varnsdorf a jde v tvých šlépějích.
Ve Varnsdorfu žiju po celou dobu a nemám v plánu, že bych na tom něco měnil. Už je to tady můj domov. Leda bych vyhrál jackpot a odstěhoval se někam na ostrov (směje se). Ale tam by mi chyběli přátelé, které jsem tu za ty roky našel. Jsem rád, že to syna poslední dobou táhne do brány. Myslím si, že mu to tam jde lépe než v poli. Ale nejsem ambiciózní rodič, který pořvává na své dítě při zápasech. Raději stojím opodál a pozoruji. Po zápase se pak rozebereme, co bylo dobře a co špatně. Ale já moc nechválím. Současná mládež potřebuje spíš bič než cukr (směje se).
Milan Tajnert
Patnáctou sezónu ve Varnsdorfu má v životopisu také Milan Tajnert. Duše A týmu, masér, kustod, dnes vedoucí mužstva, kterému lidi neřeknou jinak než „Bajboš“. Prošel Teplicemi, Ústím nad Labem či Děčínem. Nakonec zakořenil ve Varnsdorfu.
V klubu letos „kroutíš“ patnáctou sezónu. To se jen tak nevidí. Úctyhodné číslo, že?
Je to pravda. Patnáct let v jednom klubu je patnáct let. Svoji profesi vykonávám 26 let profesionálně a necelých 30 let celkem. Ono to dneska moc lidí (maséru) už dělat nechce. Je to smutné, ale je to tak. A hlavně musím zmínit, že těch 15 let jsem tady spolu s Radkem Porcalem a s Pavlem Rudnytským. I když Radek měl i nějaké jiné angažmá ve Slovácku a v Liberci, vrátil se jako trenér brankařů. Pavlo dnes jako hráč dělá po úspěšné licenci i šéftrenéra mládeže. Zažili jsme spolu toho už hodně. Šťastné a radostné chvíle, ale taky jsme se dovedli pohádat, ale vždy to skončilo s úsměvem (směje se). To bylo hodně zásadní a hlavní.
Kdo tě tehdy přivedl do klubu a na jaké pozici si působil?
Do klubu jsem přišel po vzájemné dohodě s panem Gabrielem, když jsem končil v FK ŘEZUZ Děčín. Má pozice byla masér a zdravotník. Pomáhal jsem v kanceláři i jako organizační pracovník. Pak jsem se věnoval jenom maséřině a zdravotnímu stavu hráčů.
Pod rukama ti za ty roky prošly stovky hráčů. Na koho si hned vzpomeneš a proč?
Pod rukama mi prošlo opravdu hodně hráčů a lidí. Ale koho všechno jsem měl na „stole“? To se ani nedá pořádně říct. Ale třeba Zdenko Frťala, Radek Divecký, Jiří Pimpara, Vít Beneš, Radim Breitte, snad i Pavel Horváth. Ale jedno vím jistě, že ke mně chodil i Josef Vojtek z Kabátu, když hrál za FK Lahošť – u Teplic.
Kdybys měl zmínit nejlepší moment za těch patnáct let, který by to byl?
Nejlepší moment v FK Varnsdorf? Jednoznačně druhé místo a postup do ligy. Ty slzy a radost? Nepopsatelné. To bylo opravdu nejsilnější. Škoda že to nedopadlo. Bylo to hodně složité pro pana Gabriela. Ale klobouk dolů, co pro klub stále dělá.
Si v kontaktu s některými bývalými hráči?
V kontaktu s bývalými hráči moc nejsem. Mám na ně sice kontakt, ale kdo mi zavolá, tak mu rád odpovím. Kdybych si měl volat se všemi? To vážně nejde. Takový je prostě život (směje se).
Jaká je tvá pozice v týmu dnes a co všechno máš na starost?
Stále se starám o zdravotní stav hráčů „A“ mužstva. Hodně často mě oslovuje mládež o nějaké vyšetření a další. Jinak dělám i vedoucího, kterého jsem dělal i před lety, a mám na starost i ubytování hráčů.
