Od léta 2018 působí v našem klubu jako kondiční trenér, je součástí nově vzniklého mladého realizačního týmu. Mimo to se věnuje v klubu také našim malým fotbalistům a když mu vyjde čas, jde si zahrát krajský přebor za Vilémov.
Jak dlouho působíte ve Varnsdorfu? A jakou kariéru máte za sebou ?
Ve Varnsdorfu jsem začínal už od mala v přípravkách, poté jsem strávil 4 roky v Liberci a 4 roky v Teplicích. V 19ti jsem se vrátil zpět do Varnsdorfu na hostování z Teplic, které se po 2 sezónách změnilo v přestup. Kariéra byla krátká, ale i tak jsem v ní dost zažil. Díky výkonům v Teplicích jsem se od 15ti do 20ti let pohyboval v mládežnických reprezentacích a za největší úspěchy považuji starty na Mistrovství Evropy v Srbsku a Mistrovství Světa v Mexiku (vše bylo za reprezentaci U17). Největší zážitek je však pro mě, že jsme s klukama vykopali první ligu s Varnsdorfem. V 21 letech jsem začal mít problémy s častými zraněními a tím taky skončila moje kariéra. Už toho bylo moc a tělo to nezvládalo. Nakonec mi lékaři doporučili skončit. I když jsem to dál zkoušel, tak už to nešlo.
Jak se z hráče stane kondiční trenér?
Ani nevím jak to přesně bylo. Kluci mi říkali, abych to zkusil, že by mi to mohlo jít, tak jsem se dohodl s panem Gabrielem a dal mi možnost to zkusit, za což jsem mu vděčný. Nebyly to jednoduché začátky, ale nejvíc mi pomohl trenér Oulehla, který mi dával a pořád dává, hodně prostoru se posouvat. Další díky patří klukům v týmu, kteří mi hodně v začátcích pomohli. Není jednoduché začít ve 24 letech najednou trénovat kluky, s kterými jsem zažil vše jako hráč.
Je studium náročné? Co vám dělá největší problémy a co vás na tom naopak nejvíce baví?
Pro mě je určitě studium těžší, než praxe na hřišti nebo v posilovně. Ve škole, kam jsem jezdil, byli spíše kluci, kteří nikdy moc fotbal nehráli, ale za to zase měli vědomosti, které já slyšel poprvé v životě. Připadal jsem si ze začátku jako v jiném světě. Postupem času jsem tomu začal více a více rozumět. Vždy mě bavila spíše praxe, něž teorie a taky jsem se vše lépe učil praxí.
Členem realizačního týmu se stal také bývalý hráč, Radek Porcal, oba jste přešli z pozice hráče. Jak se vnímáte na druhé straně hřiště?
S Radkem se známe 7 let. Zažili jsme toho dost jako hráči na hřišti, ale i mimo něj. Jako trenéři máme spolu premiéru a snad nám to ještě nějakou tu sezónu vydrží.
Jak se dá skloubit trénování profi fotbalu, hraní za Vilémov, trénování žákovské kategorie U9 a soukromý život?
Po pravdě je to hodně náročný, ale vše se dá zvládnout. Je to náročné hlavně časově. Pro mě je číslo jedna trénování profi fotbalu a trénování dětí. Ostatní aktivity můžu dělat pouze, když se nekryjí s tréninky nebo zápasy A týmu.
V současné době trénují hráči individuálně, máte přehled co dělají jak hráči A týmu, tak vaši malí svěřenci?
Hráči A týmu mají individuální plány, který řešíme všichni trenéři. Věříme, že se současná situace zlepší, protože vždy je lepší trénovat pohromadě. U dětí je to horší. Tam je to spíše o tom, co jim dovolí doma rodiče, když se netrénuje. Zkoušíme jim dávat domácí úkoly (různé dovednosti), aby fotbal nepřestávali hrát.
Jak probíhá váš běžný den v běžné době? A jak v této?
Nějak zvlášť se to neliší. Žiju fotbalem a celkově sportem. Navíc mám přítelkyni, takže jsem s ní, když je nějaký volný čas.
V čem vše vám dal trenér Oulehla volnou ruku?
Dává mi hodně prostoru na hřišti, ale snaží se mě posouvat ve všem, co trenér v dnešní době potřebuje zvládat. Je jeden z těch, díky kterým můžu nadále pokračovat u fotbalu a posouvat se.
Myslíte si, že se letos ještě bude hrát fotbal?
Všichni v to věříme, ale v našich rukou to není. Bez zápasů je sport o ničem. Nikoho nebaví jen trénovat, chceme hrát.